Jdi na obsah Jdi na menu
 


přítel po síti

1. 12. 2008

Kamarád po síti....

Pokud se cítím osamělá nebo mám nějaký problém, se kterým si sama nedokážu pomoci, hledám naději a porozumění u mých přátel. Bohužel se do takovýchto situací dostávám když mi nejsou přátelé nablízku. A tak se na ně obracím skrz sít'. Ale nemusím to být pouze já, do spárů internetové sítě se chtě nechtě chytnou i ztrápení ubožáci, kteří už opravdu neví kudy kam. Toto je příběh jedné z nich....

             ...Jmenovala se Zuzana. Zuzanam, s přezdívkou beznadějná. Chodila po světě se svěšenou hlavou a žila ve svém vlastním světě, s ostatními nemluvila, nechtěla, nepotřebovala to. Okolní svět zavrhla nástupem na střední školu, do té doby byla št'astný teenager se zájmy, které měli ostatní, měla spoustu kamarádek, kluků, zájmů a chovala se bezstarostně. Jednou se však probudila do dne, který jí navždy změnil život. Osud jí totiž napsal cestu strastiplnou a bolestnou.                                       

                   Klidný a nerušený spánek Zuzany probudil ostrý zvuk budíku. Po paměti natáhla ruku a budík vypnula. Zůstala ještě chvíli ležet, ale nevydržela takto příliš dlouho. Dnes přece nastupovala na novou školu!! Vzrušeně vyskočila a šla se osprchovat a smýt takto ze sebe špínu včerejšího večera. Ale čím déle byla ve sprše, tím více si začala vzpomínat na průběh oné noci. Šla se svými kamarádkami oslavit poslední volný večer do místního klubu. Po cestě narazily na partu velmi sympatických mladíků a tak se k nim připojily.

                 Původně se však ani jedna nezamyslela nad následky tohoto setkání. A to byla velká chyba. Taková, že už ani jedna neměla zůstat jako dřív...

                 Dorazili do klubu a mladíci se ihned vrhli k baru a jako staří známí si s barmanem poklábosili. K dívkám samozřejmě nedorazili s prázdnou a donesli jim také nějaký ten drink. Zuzana se dtarostlivě probírala vzpomínkami, ale byli v nich pouho pouhé útržky, ze kterých se toho moc vyčíst nedalo. Ale za tu dobu si stihla uvědomit, jak velkou chybu udělala. Vždyt' je jí čerstvě patnáct! Bůhví co se mohlo stát. Ale okamžitě tuhle výčitku zavrhla.  Každý si to přece musí někdy zažít a navíc to dělají všichni, tak proč by nemohla ona? S tímto názorem se spokojila a dokončila zbytek příprav do školy, aniž by se tím dál zajímala. A potom už šlo vše ráz naráz. Přijela do školy a čekala na svou nejlepší kamarádku Jitku v lavici. Jenže ona nepřišla. Jenže ona nebrala telefon. A tak se Zuzana s obavami vrátila k včerejšku. Po skončení krátkého úvodu do nového školního roku mohli jít žáci domů a Zuzana neváhala a vyrazila k Jitce domů, vyzvědět, co se s ní stalo. Pod schody jejího domu se zastavila a dostala neblahé tušení. Proto co nejnaléhavěji zazvonila. Ke dveřím však k jejímu zklamání přišla Jitčina maminka. Ale netvářila se jako dřív. Na tvářích měla cestičky od slz, byla neučesaná a v obličeji měla velmi ztrápený výraz. Zuzaně stačila tři slova : Jitka je mrtvá. a takto zněla...Otočila se a s naléhavým a bolestným brekem utíkala. Utíkala od místa kde žila. A po této pro ni nesnesitelné cestě vzpomínala na Jitku, na její smích a na ni samotnou. Utíkala a ztrácela víru. Utíkala a ztrácela smysl života....

                      Po dvou letech od smrti její kamarádky se Zuzana konečně odvážila žít. Brouzdala bezmyšlenkovitě po internetu a narazila na chat. Zvědavost jí nedala a tak otevřela jednu místnost. Nesla název ztráta přítele. Možná se tak ani nejmenovala, ale ona ten název viděla. A tak jen tak napsala ahoj a pustila se do nevázaného hovoru s neznámým. Nějakým způsobem se dostali ke ztrátě Jitky a Zuzaně slova plynula sama od sebe z ruky. Svěřila se neznámému se svým trápením a on ji vyslechl. Zuzaně stačilo, že ji chápal, nem,usel jí na to nic psát, jen když ji poslouchal. Psala a psala a beznaděj z ní opadávala kousek poi kousku. Domluvila se proto s neznámým na druhý den. A tak se to opakovalo dál a dál. Neznámý občas něco řekl, ale většinou se svěřovala Zuzana. Plynul den za dnem a ona znovu ztrácela přehled o okolním světě. Nejedla nepila a téměř nespala. Ze školy běžela ihned domů a čekala svého neznámého. A on vždy přišel. Internetová sít' ji dostala celou do svých spárů a Zuzaně už nebylo pomoci, její prospěch padal kvapem dolů, stejně jako její váha. Její tváře s roztomilými dolíčky se propadly a její oči, dříve tak krásně modré, dostaly vodnatý nádech. Jediným štěstím pro ni byl její neznámý. 4as běžel dál a ze Zuzany se stala troska. Rodiče nevěděli co s ní. To však nevěděl nikdo. Když jí zakázali počítač, chodila do knihovny, či jinam. A tak nebylo jiné možnosti: Poslali ji do centra s dětmi, co mají stejný problém. Zuzaně tak sebrali poslední naději a ten poslední zbytek naděje, co jí zbyl. Konec si každý může domyslet. Zuzana, zvaná beznadějná skončila svůj život sebevraždou a když umírala, vzpomínala na Jitku a svého neznámého, který stále vězí ve spárech internetové sítě....

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář